Stopky LEMANIA z roku 1938

"Dvě jantarové světlušky na mě zářily z temnoty. Bála jsem se, nevěděla jsem, kudy a kam mám jít. Neznala jsem cestu ani cíl, ale cítila jsem pocit bezpečí z lákajícího světla. Věděla jsem z pohádek, že světlušky mě mohou zavést hlouběji do lesa či do bažin a již nenajdu cestu zpět, ale neměla jsem se, kam vracet. Pohybovaly se tak synchronně, jako by se jedna nechtěla vzdálit od druhé a zároveň nechtěly být spolu. Když jsem přišla blíž, uslyšela jsem zvláštní zvuk, žádné třepetání křídel, ale dech a tlukot milujícího srdce, které hledá, stejně jako já. V temnotě se vedle jantarových očí vykreslila ouška, něžný čumáček a úsměv tak široký, že by mohl hory přenášet. Přestala jsem bloudit, věděla jsem, kam dál. Už jsem nemusela každé ráno přemýšlet, jestli vstát z postele. Musela jsem vyskočit, obout tenisky a běžet. Musela jsem vymyslet výlety, program, poznat nové lidi na cvičáku, učit se každý den, abych s ním držela krok. Musela jsem v sobě najít sílu, odhodlání a elán, které jsem ani... (více v detailu)